Ona je Pryč

Tony Havlík

Ona je Pryč

 

Sedm

„Svojí devatenáctou knihu chci věnovat ženě mého života.“
Ne, to je stupidní.
„Tento příběh je věnován krásce v mlze.“
Blbost. Proč při psaní knihy dávám věnování až na samotný konec? Čtenáři to sice milují, a já docela taky… jen teď nějak nevím, komu bych tu knihu věnoval. Ztratila se mi totiž manželka a od té doby žiju sám. Někam odešla a už se nevrátila a já zapomněl její jméno. Tak jí říkám Pryč.
Pryč byla skvělá ženská. Potkali jsme se asi před pěti lety v salonku jedné luxusní kavárny. Kouřila cigaretu a já jí tehdy řekl, že cigára nesnáším, protože z nich pak lidi smrdí jak karbanátek, který dělávala moje tetička Bohumíra. I ona byla kuřačka. A nevím proč, ale její karbanátky chutnaly stejně, jako smrad z cigaret. Možná mezi bulky vkládala místo svého vyhlášeného koření i špetku cigaretového popela, ale rozhodně jsme pak celá rodina museli předstírat radost a nepochybnou libovost této pochutiny. Když jsem Pryč toto před pěti lety v salonku vyprávěl, smála se a možná se trochu zastyděla, protože věděla, že tento salonek je striktně nekuřácký.
„Já to na vás neřeknu,“ houkl jsem na Pryč a trochu bájně jsem se usmál. Bájně, protože když jsem četl Staré báje a pověsti, tak jsem se u toho přesně takhle usmíval. Úplně stejně, jako tam v tom salonu, zacloněn zakázaným cigaretovým kouřem. Správně bych teda měl říct, že jsem se usmíval i pověstně, ale pověstný jsem touto činností bohužel nikdy nebyl.
Pověstný jsem byl svým spisovatelským umem. Osmnáct úspěšných knih, to už chce umět řádně pracovat s písmenky. Možná tím jsem na Pryč zapůsobil úplně nejvíce. Znala mě. Dala mi na sebe číslo a za pár okamžiků jsme byli svoji. Šlo to poměrně rychle. Jenže teď je Pryč pryč. A já nemůžu opustit dům, protože co kdyby se náhodou vrátila. Mrška jedna.
Svou devatenáctou knihu píšu už přes rok. Bude to můj masterpiece. Něco, co chce každý spisovatel vydat, protože ví, že ho to bude navždy definovat. Pryč mi vždycky říkávala, že devatenáctá kniha bude něco a že se na ní moc těší. Moje knihy si směla číst, až jsem je oficiálně vydal. Vždycky šla do knihkupectví koupit dva výtisky – jeden pro mě a jeden pro ni. A ten její jsem jí vždycky podepsal.
Já ven moc nechodím. Manželka pracovala výhradně noční směny a často jsme se kvůli tomu hádávali, když jsem náhodou šel ven ve chvíli, kdy ona byla doma. Prý už tak spolu trávíme málo času a mám být doma. Co bych pro ni neudělal. Přes den jsem tedy doma a píšu, a v noci spím. Ona se pak vždycky vrátí a začne mi povídat, co zažila po cestě do práce, v práci, co po cestě z práce, co se jí stalo ve městě a pak se začne ptát na mé zážitky.
Jenže teď se neobjevila. Neobjevila se už celý týden, myslím. Odešla do práce a pak se muselo něco stát. Možná si přede dveřmi řekla, že mi žádný zajímavý příběh z práce nenese a tak bloudí městem a hledá zajímavý zážitek. Možná, že už mojí manželkou nadále být nechce.
No a možná jsem ji zabil.
Tedy – nepamatuju si, že by k tomu došlo. Ani krev tu nikde není, natož ležící tělo. Já bych ji nikdy nezabil, ale věci jsou někdy i takové, jaké si je nepřejeme mít. Marně se snažím rozpomenout, kdy jsem ji viděl naposled. Něco se mi snažila vtlouct do hlavy a to já nesnáším – nemám rád, když se mi někdo snaží vnutit nějakou povinnost, která mě nezajímá. Tak jsem ji nějak odbyl. Jenže možná taky ne.
Co jsem jí to sakra řekl?
Ode dveří bytu se ozval pronikavý zvuk. Zvonek? Že by se Pryč vrátila? Třeba si jen zapomněla klíče a pak se styděla své pochybení přiznat a proto celou dobu stála před vchodem a přemýšlela, jak mi to vysvětlí. Já bych na ní nekřičel. To se přece může stát každému – tedy asi jo.
„Pryč, už jdu,“ křikl jsem směrem k řinčícímu zvonku. Byl jsem jenom ve spodním prádle a tak jsem se snažil najít alespoň nějaký kousek oblečení, jenže žádný jsem nenašel a ty co tu byly, vypadaly použitě. Tak snad se nebude zlobit.
Otevírám dveře, jejichž zvonek se téměř nezastavil. Za nimi nestojí Pryč. Ani soused Florian, že mi zase vytopil strop a že se omlouvá, ale zase nemá na zaplacení škody, protože ho honí z banky k úhradě splátky. Tiše doufám, že mu jednou v exekuci zabaví tu rozbitou pračku a on už mě nikdy nevytopí. Letos se to stalo třikrát a to máme teprve únor.
Jenže za dveřmi nebyl nikdo z těchto lidí. Stál tam neznámý muž. Krátké kudrnaté černé vlasy, vyhublý obličej, černé oblečení.
„Vy jste pan Koller?“ ptá se na mé jméno.
„Záleží, kdo to potřebuje vědět,“ říkám se značnou nedůvěrou ve hlase, protože se mi zdá, že se mi ten muž bude chtít snažit vnutit nějakou levnou elektřinu, ale nemám moc dobrý odhad na cizí. I díky tomuto neodhadu jsem už tu elektřinu několikrát přepsal. Pryč se pak moc zlobila. Prý budeme platit zbytečně moc peněz. A taky jsme platili. Zmetci.
„Jsem z kriminální policie, detektiv Vácal. Vyšetřujeme to zmizení vaší manželky.“
Jaké „to“ zmizení?! Copak oni o něm ví? Jak se to dověděli? A kdo jim to nahlásil, když né já?
„Co potřebujete vědět, nemám moc času,“ odbyl jsem Vácala, přemýšleje, jestli tu manželka náhodou není někde schovaná. Možná jenom usnula při nějakém šprýmu a zvrtlo se to v takový průšvih. Někde jsem četl, že jakýsi muž spal měsíc v kuse. Proč by nemohla Pryč také spát tak dlouho? Noční směny udělají své.
„Pane Kollere, vaše manželka zmizela. Musíte s námi spolupracovat,“ ozval se detektiv. Já s ním spolupracovat ale nechci.
„Můžete mě pustit dovnitř?“
Nemůžu.
„Můžu, ale opravdu musím pracovat,“ snažil jsem se naznačit svůj spěch, ale Vácal na to nijak nereagoval, vešel do dveří a rozvalil se v mém malém bytě na gauč.
„Jak dlouho jste neviděl vaši ženu?“ zeptal se.
„Týden,“ odpovídám stručně.
„Nahlašoval jste to na policii?“
Co ti je do toho.
„Neměl jsem čas.“
„Neměl jste čas nahlásit, že se vaše žena nevrátila z práce? Bydlíte spolu, ne?“
„Ano, bydlíme spolu. Myslel jsem, že se vrátí.“
„Ale nevracela se…”
„Myslel jsem, že mi chce připravit nějaké překvapení,” lhal jsem.
„To vám běžně připravuje překvapení tím způsobem, že se nevrátí domů?”
„Jak jste vůbec přišel na to, že nepřišla?”
„V práci mají poněkud větší starosti, než vy, pane Kollere.”
„Hmm,” odprskl jsem, abych dal najevo pohrdání jeho otázkami.
„Pane Kollere, vy jste samozřejmě autor mnoha dobrých detektivek. Já si také rád u některé občas odpočinu. Ale víte, že jste znám tím, že občas nadržujete padouchům? Proč?”
To není pravda, každý zlý čin je v mých příbězích velmi krutě potrestán. Dokonce mi nedávno přišel dopis od jednoho čtenáře, který stonal nad tím, že jsem nechal odstranit postavu vraha, který úspěšně prchal před zákonem rovné tři díly.
„Nemyslím si to,” odpovídám arogantně, snad v domnění, že mi ten člověk už konečně dá pokoj. Myslel jsem na to, že musím prohledat šatník, jestli se tam náhodou nekrčí má spící manželka. Určitě usnula. Vždyť se jí to už párkrát stalo, že si zdřímla jinde, než na své posteli. Smál jsem se jí za to ještě dobré dva dny. Nesnesl bych spát někde jinde než na své posteli. Moje odpověď detektiva trochu vykolejila, protože najednou nevěděl, co říct a prostorem zavládlo velmi intenzivní ticho. Nebylo trapné, naopak, já jsem si ho užíval.
A užíval jsem si ho tak, až jsem si nějak nevšiml, že detektiv odešel pryč. Prostě na pohovce najednou nikdo nebyl. To abych se šel podívat do šatníku. Zabudovaná skříň měla několik výhod. Jedna výhoda byla, že se tam vlezlo všechno mé oblečení – tedy dvaadvacet naškrobených košil a šestnáct kalhot různých barev a materiálů. Pryč si sem tam pozvala k nám do bytu nějaké své přátele a ti vždy velmi obdivně komentovali moji precizně vybavenou šatní skříň. Kromě oblečení jsme s mojí ženou občas šprýmařili a do skříně se schovávali. Je možné, že ji tam najdu.
Pomalu jsem otevíral skříň, abych ji nevzbudil, ale kromě precizně složených bílých košil s krátkým rukávem a pestrobarevných kalhot jsem bohužel nenašel nic, co by připomínalo mou ženu. Pryč tu nebyla. Musím být doma a počkat až se vrátí, nevěřím, že by se jí něco stalo.

Šest

Probouzím se ve své posteli. Pryč se stále nevrátila a já zkouším hledat ještě pod lůžkem, protože jsem kdesi zaslechl, že někdy se manželky schovávají pod postel, aby se mohly před svým partnerem ukázat jako neobvyklé milenky. Nebyl to však tento příklad. Naopak. Zvuk pronikavého zvonku přerušil mé bádání. Otevřel jsem dveře a v nich Vácal.
„Dobrý den, pane Kollere. Neruším už takhle z rána?“
„Rušíte, zrovna píšu svoji knihu. Je pro mě důležité být v naprostém klidu, tak prosím odejděte,“ snažil jsem se zbavit otravného detektiva.
„Vaše žena prý nenastoupila do práce. Dokončila směnu, toho dne napsala SMS zprávu svojí přítelkyni, se kterou si domlouvala nějaké nákupy a pak už se na další směně neukázala. Je tedy možné, ba dokonce pravděpodobné, že těsně před svým zmizením byla přítomna v tomto bytě. Co mi k tomu řeknete?“
„Nevím, o čem mluvíte,“ snažil jsem se mu zavřít před nosem. Vácal ale do dveří strčil nohu.
„Pane Kollere, jestli nebudete schopen mi odpovídat na otázky, tak vás předvolám na výslech. A víte moc dobře, jak nerad se vyskytujete na veřejnosti. Bylo by pro vás nepředstavitelné jet v městské hromadné dopravě s lidmi, kteří neustále kýchají, hlasitě se mezi sebou baví a jsou u toho všeho na sobě neskutečně namačkaní.“
Měl pravdu. Zmizení Pryč jsem nenahlásil ne proto, že bych se bál, že by se náhodou vrátila v době, kdy bych byl pryč já, ale kvůli tomu, že nesnáším MHD. Nemám rád davy lidí, přijde mi šílené poslouchat cizí rozhovory lidí, které neznám. Nezajímají mě. Ať drží hubu. Jednou jsem to řekl dvěma ženám, které měly obě dvě své ruce na madlu od svých kočárků přesně ve stejné rovině. Nevím, co v těch kočárcích zrovna převážely, mohly to být buď jejich děti, nebo objemnější náklad nějakých kulatých předmětů, ale rozhodně si celou velmi hlasitě vyměňovaly svoje poznatky z nestabilního prostředí svého rodinného života. Rozčílilo mě to a tak jsem jim při výstupu řekl, že jsou to záletnice a že jejich kočárky a dlaně položené na madlech přesně ve stejné úrovni ve mně vzbuzují pocity rozhořčení. Poté jsem vystoupil a od té doby do veřejných prostředků zásadně nenasedám.
„Pojďte dál, uvařím vám bezinkový čaj,“ nabídl jsem neupřímně a nechal ho usadit na mém tvrdém, nepříliš foremném gauči. Vácal bez váhání vešel. Škoda.
„Rád tohle pijete?“ ukázal na prázdné lahve od piva. Vedle gauče jich bylo celkem hodně. Dávám je návštěvám, když občas nějaké přijdou, sám totiž nepiju.
„Nepiju, protože po pití se cítím opile a mně to vadí. Radši piju vodu nebo bezinkový čaj,“ řekl jsem popravdě.
„Co pro vás znamená vaše žena? Máte ji rád?“ začal najednou.
„Mám ji rád.“
„Jak moc? Milujete ji?“
„To je příliš osobní, vždyť můžete být bulvární novinář. Nebo na ně mít napojení.“ řekl jsem v obavách. Vždyť mi ukázal ten odznak hrozně ledabyle. Zároveň se mi ale nechtělo ho o něj žádat znova.
„Vy se neuvěřitelně vyhýbáte citlivější otázkám. Mně můžete věřit. Chcete ukázat můj odznak?“ natahoval se pro svůj kabát, který při vstupu odložil na židli.
„To nemusíte, věřím vám,“ podíval jsem se mu do očí, abych stvrdil svoje stanovisko, i když jsem lhal. Nevěřil jsem mu a chtěl ten odznak vidět. Doufal jsem, že mi ho přeci jen ukáže, ale natahovat se přestal a opřel se o světle oranžový přehoz.
„Stojí vám ta žena za to? Víte jako… jestli jste neměl i nějaké jiné románky. Nebo ona.“
„Je mi věrná, už spolu žijeme nějaký ten rok, tak si člověk vybuduje vazbu,“ přiznal jsem bez zaváhání.
„A vy jí?“
Nikdy jsem nepomyslel na jinou ženu. Pryč byla moje jediná. Chtěl jsem vždycky tak chápavou osobu a když se mi podařilo ji získat, bylo to ještě silnější.
„Taky,“ odpovídal jsem zkratkovitě, protože mě Vácal svými otázkami štval.
„Co si pamatujete naposled, když jste ji viděl? Určitě si na to vzpomenete…“
„Měla květované šaty a černé punčocháče. Na víc si nepamatuju.“
„O čem jste si ten den povídali?“
„Já nevím.“
Vácal mlčel a jeho pohled nasvědčoval o tom, že analyzuje. Že přemýšlí, co by si na mě mohl ještě vymyslet.
„Pane Koller, já k vám musím být upřímný. To, že je vaše žena už více než týden pryč, a to, že jste to nebyl schopen nahlásit na policii, z vás dělá podezřelého. Jste podezřelý z možné účasti na jejím zmizení nebo případné vraždy. A vaše odpovědi na mé otázky toto podezření značně umocňují.“ Mluvil pomalu a jeho oční kontakt byl na mě příliš silný, proto jsem se díval na svůj bílý hrníček s písmenem „K“. Kráva, klokotat, kopr, klobása, kamioňák, Kristus, kelímek, klížit se, kakao. Znám spoustu slov na K. Na hrníčku to ale znamenalo moje příjmení.
Co když jsem Pryč ale opravdu zabil? Je pravda, že si dny okolo jejího zmizení prostě nepamatuju. Ale proč bych to dělal, co bych z toho měl za užitek? Já věci dělám, jen když z toho můžu mít nějakou výhodu. Co bych získal za vraždu svojí ženy? Inspiraci na moji knihu, to by bylo málo. Mám inspiraci i bez vraždění. Nebo nemám? Osmnáctá kniha celkem schytala vlnu kritiky. Co když jsem si chtěl zajistit dokonalost svého dalšího díla tím, že zrealizuju čin, o kterém tak barvitě píšu ve svém románu? Mé mlčení přerušil Vácalův přísný hlas.
„Řeknete mi k tomu něco?“
„Nezabil jsem ji. Proč bych to dělal?“
„O čem jste si ten den povídali?“
„Já opravdu nevím. Nepamatuju si nic z jejích posledních dní.“
„Proč by to měly být její poslední dny?“ zeptal se Vácal podezíravě. Jenom jsem špatně zformuloval tu větu, sakra.
„Jenom jsem špatně zformuloval tu větu,“ zopakoval jsem své myšlenky. „Nepamatuju si nic z toho, když jsem ji viděl naposledy.“ Opravdu jsem si nic z toho dne nepamatoval. Ani to, že měla květované šaty. Nevím, proč jsem to řekl – není to pravda. Co když si už začínám vymýšlet věci, jen abych se vyhnul faktu, že jsem ji doopravdy zabil a pak jsem na to zapomněl? Jde vůbec zapomenout na vraždu?
„Řekněte mi poslední věc, kterou si pamatujete.“
Nevím, nevím, fakt nevím. Byla tu a pak zmizela. To si pamatuju.
„Nedokážu svůj výpadek nijak vysvětlit, ale já opravdu nevím. Asi jsme spolu mluvili, asi mi říkala o svém dni v práci a ve městě a já pak povídal o svém dni, potom jsem šel psát a ona šla zpátky do práce, ze které se už nevrátila,“ nechal jsem se slyšet.
„Ona do ní hlavně nenastoupila.“
„Za to já nemůžu, existuje přece presumpce neviny.“
„O tom nepochybujte, pane Kollere, ale vzhledem k tomu, že jste jeden z posledních lidí, se kterými mluvila, musíme vyslechnout hlavně vás. Nebo víte o někom, za kým by se před prací stavovala?“
Jestli Vácal myslí nějaké milence, tak Pryč by mě nikdy nepodvedla. Nechci o tom ale před ním mluvit, proč bych taky měl.
„To nevím. Myslím, že ne,“ uzavřel jsem se do sebe.
„Dobře, to už je všechno,“ zvedl se konečně z gauče, vzal si svůj kabát a šel ke dveřím. Otevřel je a už vypadalo, že si bude nazouvat boty, ačkoli jsem ho už chtěl neoprávněně obvinit, že u mě celou dobu byl v botách, protože jsem si nevšiml, že by se zouval. Jenže v tom se zasekl a vrátil se zpátky do bytu.
Zavřel za sebou dveře.
„Napadla mě ještě jedna otázka. Dvanáctá kniha – vrah, spisovatel, píše povídky podle svých fantazií a pak je dává přečíst svým obětem. Potom je zabije přesně tak, jak si samy přečetly. Skvělý námět. Jmenuje se to tuším Papírová zbraň. Opisujete svého hrdinu velmi dokonale. Vaše druhá kniha – Dopis od pošťáka – je zase o ženě, která chodí do práce a všechny peníze odevzdává svému manželovi, se kterým má dlouhodobý vztah. Bohužel on je skrytý tyran, který ji pak uvězní ve svém bytě a pomalu ji likviduje. Nikdo nic samozřejmě netuší, protože na okolí hraje velmi sofistikovaného prosťáčka. Na mě tyto dvě knihy obdivuhodně zapůsobily tím, jak jsou propojené a skoro až nechtěně závislé na sobě. Jedna bez druhé nefunguje tak, jak fungují spolu. Hlavní hrdina je vždycky introvertní podivín, do kterého by nikdo neřekl, že by mohl cokoli svojí oběti udělat.“ Vácal mě sledoval ode dveří a nic neříkal.
„Vůbec nevím, co mi to tu říkáte,“ nechápal jsem. Ačkoli jsem samozřejmě chápal. Bál jsem se, že bych někdy udělal to, o čem píšu. Byl to jeden z mých největších děsů, zabít člověka. Zbavit ho života. Jiskry v oku.
„Jen mě to zaujalo. Hezký den,“ rozloučil se Vácal a pozvedl svůj klobouk. Ani jsem si předtím nevšiml, že měl něco na hlavě. Obul se a rychle zmizel klapajíc svými polobotkami o povrch starých schodů.
Dvanáctá a druhá kniha na sebe opravdu navazovaly. Oproti jiným pro mě znamenaly nejvíc. Nejvíc jsem se při psaní vžil do role vraha a zdálo se mi, že právě tyto knihy mi byly nejvíce vyčítány pro svoji kontroverznost a surovost. Nikdo ale jejich propojení nepoznal. Až nyní Vácal. To bude setsakramentsky dobrý detektiv. Ale já nic neudělal! Protože, kdybych udělal, tak bych přeci… Tak bych si přeci takový čin pamatoval. Ale možná taky ne, protože k zabití mám natolik velký odpor, že bych se snažil toto úplně vytěsnit z paměti. Snažil jsem se rozpomenout, co se stalo toho dne, kdy jsem naposledy viděl Pryč. Přišlo mi, že jsem si ty scénáře nalhával, že prostě doopravdy nevím, co se stalo a snažím se dohonit alespoň nějakou pravdu. Ale co je vůbec pravda…

Pět

S Pryč jsme někdy měli komplikovaný vztah, přemýšlel jsem druhý den ráno ve své posteli. Možná to bylo i tím, že někdy neměla náladu mi říkat příběhy ze své noční směny a pak se zlobila, když jsem na ni za to byl nepříjemný. Říkával jsem, že nebudu mít inspiraci na psaní svých příběhů, přestanu psát, nebudu vydělávat žádné peníze a ona si kromě nočních směn bude muset přibrat i pár hodin z ranních. Hodně se zlobila.
Také mi občas vyhrožovala, že se zdrží v práci na daleko delší dobu a sem pošle svoji kamarádku, a že prý ta neříká žádné historky nikdy. A že mám být rád za to, co doma mám. Pokud by sem ale poslala někoho jiného, to bych se s ní rozvedl. A pak by si musela najít nové bydlení. A to by nechtěla.
Někde jsem četl, že určitý počet manželských neshod řeší všechny páry. Ale už nikde nepsali, jak je vlastně řešit. Já se snažil vždycky těmto problémům předcházet, pokoušel jsem se manželku hladit a říkat jí, že jí mám rád, ale když nebyla v dobrém rozmaru, tak jí tyto snahy spíše odrazovaly a všechno zhoršovaly.
Ale že bych ji zabil…
„Přijdu za půl hodiny,“ ozve se ze sluchátka telefonu, na kterém jsem přijal hovor. Ani si nepamatuju jak se to stalo, ale najednou mi povědomý dunivý hlas vypráví do sluchátka svůj plán, se kterým sice bytostně nesouhlasím, ale zároveň s tím nemůžu udělat absolutně nic. Vácal jede na návštěvu a brzy bude zase u mě.
„Dobře,“ odevzdaně pokládám hovor a čekám na posteli, až se rozřinčí zvonek u dveří.
Řinčí za chvilku a já dobře vím, že to nebude příjemné. Otevírám, na gauč si sedá starý známý a beze slov sleduje můj nervózní pohyb tam a zpátky. Nic jsem neprovedl, proč jsem před ním tak hrozně nervózní? Jeho oči precizně opisovaly trajektorii mého pohybu.
„Jak jste se seznámili?“ ozve se po za pár momentů.
„V kavárně, kouřila cigaretu a mně se to nelíbilo. Ani se to nesmělo. Zapovídal jsem se s ní a po chvíli jsme byli svoji.“
„Co bylo pak? Myslím tím, po té kavárně?“
„Nic, rozloučili jsme se. A pak zase přišla, tentokrát na pouť za město. Častokrát jsem tam chodíval jako malý. Koupil jsem jí cukrovou vatu a ona mi slíbila, že už nebude kouřit tam, kde se to nesmí.“
„Pokračujte…“
„Dál nevím, každý den jsme někam chodili.“
„Nevynechali jste ani jeden den?“
Nevynechali. Až na pár výjimek a pracovní vytížení se mnou Pryč trávila neúměrné množství času. A já byl za to rád.
„Je možné, že vynechali, samozřejmě, že vynechali,“ klamal jsem, jen aby mě Vácal nepodezíral z nějakých podivností.
„Nezajímá vás, jak probíhá pátrání po vaší ženě?“ nepolevil.
„Zajímá.“
„Je na bodě mrazu. Potřebujeme co nejvíce indicií a vaši výpověď. Po vaší manželce,“ sledoval mě Vácal s přísným výrazem ve tváři, „pátrají ty nejlepší týmy z celé republiky. Udělám všechno proto, aby se vrátila.“
Za tohle jsem si ho vážil. Už jsem nechtěl žít v zatracení a chtěl jsem se vrátit do doby, kdy jsem si chránil její pravé jméno v paměti. Snad nepřijde na to, že jsem ho zapomněl. Možná ho sám vyřkne. Musím být pozorný. Dostal jsem nápad mu říct nějaký vtip, abych odlehčil situaci a on si o mně řekl, že jsem zábavný hostitel, ale žádný dobrý mě zrovna nenapadl.
„To je dobře,“ poznamenal jsem suše. „Já bych vám rád pomohl,“ zkusil jsem projevit snahu.
„Co byl váš největší problém ve vztahu? Co vám nejvíce vadilo?“
„Nic.“ snažil jsem se zamést problémy pod koberec.
„Něco to vždycky bývá. Může to být i drobnost, cokoli–“
„To, že nebyla schopná uznat některé moje nápady, jak trávit čas.“
„Jenom tohle?“
„Ano, žiji spokojený život,“ odpověděl jsem spořádaně a doufal, že si mě zafixuje jako gentlemana, který opravdu chce, aby se mu žena vrátila. A já to taky chci! Vím, že ji potřebuji.
„Většina partnerů by uvedla podvádění, časté hádky, nebo neklapání v posteli. Vy uvádíte opravdu jenom to, že neuznávala vaše nápady?“
„Nebrala mě vážně! Nikdo nevyslyšel moje slova.“
„O jaké nápady třeba šlo?“
Vzpomínám, jak jsem chtěl jít na bazén a ona se naštvala, protože byla vyčerpaná a na bazén nemohla. Nebo když jsem dostal nápad jít do klubu, dokonce i s ní, a ona mi to všechno zakázala a ještě řekla, že budu doma.
„Bylo toho víc, někdy mě trochu omezovala…“ přiznal jsem nejistě.
„Jak jste proti tomu bojoval?“
„Nijak. Nedalo se…“
„Nedalo se? Co si pod tím mám představit?“
Nechtěl jsem se o tom bavit. Nechtěl jsem se o tom bavit. Nechtěl jsem se o tom bavit.
„Měla navrch. Přišlo mi, že často se mě snažila ovládat, i když jsem s tím nesouhlasil.“
„Každá žena muže trochu ovládá. Tak to přece je, ne?“
„Myslíte?“ zeptal jsem se nejistě. Vácal má se ženami nejspíš větší zkušenosti. Já měl celý život jenom Pryč.
„Já tu nejsem od toho, abych myslel. Ptám se vás – myslíte, že jste byl na vaší ženě natolik závislý, že byste nemohl říct ,chci jít na bazén sám’?“
„Já tam chtěl jít s ní!“
„A když ona nechtěla?“
„Tak se nešlo nikam.“
„Dusil jste za to v sobě hněv?“
Dusil. Hrozně mě to štvalo. Ale miloval jsem Pryč. Chtěl jsem, aby nikam neodcházela, abychom trávili každou minutu společně. To jenom ona mě chápala. Jenom ona mě vyslyšela.
„Já nevím,“ váhal jsem, co říct.
„Chtěl jste být nad věcí vy?“
Chtěl.
„Nechtěl.“
„Co jste pro to udělal?“ vypouštěl další a další otázky.
„Nic, když jsem nechtěl.“
„Byla pro vás manželka přítěž? Co pro vás znamená svoboda? Kdy jste byl naposledy venku? Na jakou zábavnou situaci s vaší ženou vzpomínáte nejradši? Která vaše knižní postava se jí nejvíce podobá? O čem je váš poslední román? Kdy jste ji viděl naposled? Kdy jste ji viděl naposled? KDY JSTE JI VIDĚL NAPOSLED?“
Nevím, nevím! Ať už přestane. Vácal chrlil jednu otázku za druhou a já už nevěděl, jak na ně mám odpovídat. Bylo toho moc!
„Proč tak intenzivně kmitáte prsty?“ zeptal se najednou.
Neodpověděl jsem mu na nic, jen jsem před ním stál a všiml si svých rychle se pohybujících prstů. Byl jsem nervózní, ale přece na detektiva nemůžu začít řvát.
„Musíte už odejít, chci pracovat.“
„Pryč?“ zeptal se.
Pryč? Myslí tím Pryč? Jak o ní ví?
„Ano, už musíte jít, chci psát svojí knihu.“
„Jistě… knihu.“ pokýval podezíravě Vácal a odebral se ke dveřím. Ani se nerozloučil a seběhl ze schodů kamsi do ztracena.
Něco tuší.
Ví něco, co já ne.
Okamžitě jsem utíkal k oknu, abych se podíval, kterým směrem bude Vácal odcházet. Nenápadně jsem odhrnul jeden pásek žaluzií a podíval se, co se děje. Vácal stál na parkovišti před panelákem a sledoval čtvrté patro, ve kterém jsem ho nenápadně pozoroval zase já. Vidí mě?
Díval se asi minutu, otočil se a odešel.
Asi už toho ví dost. Tohle chování mi před ním ani trochu nepomáhá. Co když mě zatkne?
Celý den jsem seděl na gauči, na stejném místě jako ještě před chvílí seděl detektiv. Přemýšlel jsem nad Pryč, jak ukrutně mi chybí, proč mi chybí její rozmary a co se asi stalo. Za celý den jsem nic neudělal, nic nejedl, ani nepil, jen seděl na tom nepohodlném gauči a přemítal nad vzniklou situací. Kdybych si tak vzpomněl, co se osudového večera stalo…
Večer jsem se jako obvykle uložil ke spánku, když v tom se rozřinčel zvonek. Co může někdo chtít v takto pozdní čas? Že by si tu Vácal zapomněl klobouk, odznak nebo své boty s výrazně klapající podrážkou? Zvonek nepřestával zvonit, skoro to vypadalo, jako by v něm někdo zalomil sirku. Přicházím ke dveřím. Zvonění ustane. Nadechuju se a vydechuju. Otevírám dveře.
Vácal za dveřmi nestál.
Nestál za nimi nikdo. Na chodbě chladná tma, žádné klapající polobotky a klobouk, ani odznak tu také nikde nebyl.
Možná se mi to jen zdálo. Odcházím spát. Zítra musím opravdu pracovat a hlavně konečně zjistit, kde je Pryč.

Čtyři

Druhý den se probouzím kolem doby, kdy většinou obědváme, hodiny totiž ukazovaly 12:00. Trochu neochotně vstávám a jdu do koupelny. Procházím skrz obývací pokoj, ve kterém je poměrně velké chladno, když v tom vidím na gauči rozvaleného Vácala, ve svém typickém klobouku, jak si míchá čaj.
„Udělal jsem nám čaj,“ ukazuje na šálek posunutý jen kousek od míchající dlaně.
„Děkuju, ale… Co tady děláte?“ divím se rozespale.
„Byly tu otevřené dveře, tak jsem vstoupil a řekl si, že budu trochu užitečný. Posaďte se. Vařila vám žena čaj?“
„Vařila, každý den.“
„Takhle dobrý? Zkuste, už trochu vychladl.“
Ochutnal jsem Vácalův nápoj, ale chutnal hrozně. Opravdu jsem v životě nepil horší čaj – možná když jsem si připravoval někdy sám, ale Pryč by při vaření nikdy takto nepochybila.
„Není dobrý?“ reagoval Vácal na můj znechucený výraz.
„Doufám, že jste lepší detektiv, než vařič čaje,“ snažil jsem se zavtipkovat s groteskně pokrčeným nosem, leč na moji legraci nebylo nijak zareagováno.
„Tak se mi to líbí,“ prohodil po chvíli Vácal.
Jestli právě teď opravdu špitl „tak se mi to líbí“, a řekl to přesně potom, co jsem se napil čaje, který připravil, tak je naprosto jasné, že je něco špatně. Nejspíš mi tam totiž podstrčil sérum pravdy, aby se dověděl nějaké informace. Jenže to neví, že já sám bych se je rád dozvěděl, protože absolutně netuším, co se s Pryč stalo. Vlastně poprvé jsem si až nyní uvědomil, že už bych ji možná nikdy nemusel vidět. Zastesklo se mi. Co když do tohoto bytu bude do mé smrti chodit už jen Vácal? To by se mi nelíbilo. Vlastně začínám Vácala nemít rád.
„Jak často jste nosil své ženě květiny?“ ukázal detektiv na barevnou vázu s povadlými tulipány, jenž stála na parapetu.
„To mi nosila manželka,“ řekl jsem.
Bylo to často to jediné, co mě umělo rozveselit, když to náhodou nezvládla ona.
„Víte, že květiny často nosí muži po hádce se svojí ženou? Hádávali jste se?“
„Ani ne.“
„Ani tak, že by si vás potom chtěla získat zpátky květinou? Nezačínala ona s nějakými potížemi ve vztahu?“
Nikdy jsme se nehádali. Zase tolik času jsme spolu netrávili, abychom si lezli na nervy.
Ale poprvé jsem zatoužil lehce zamíchat karty a detektiva trochu zmást.
Dostal jsem chuť otestovat, jestli to, co mi vsypal do čaje a pak se z toho náramně těšil, je opravdu sérum pravdy. Přece když nebude, tak mě to nepustí k tomu se vůbec svobodně rozhodovat.
„Přiznám se, že občas jo,“ povídám naprosto nestydatou lež a snažím se u toho co nejpřirozeněji gestikulovat. Možná u toho vypadám ještě groteskněji, než předtím.
„Kdy jste se naposledy pohádali?“ pokračoval v chladném pokládání otázek.
„Nepamatuju si kdy naposledy ale jednou,“ usrkl jsem trochu čaje, abych případný účinek potenciálního séra pravdy umocnil a také, abych měl chvíli čas si nějakou historku vymyslet, „jednou, a to nebylo zase tak dávno, neměla dobrou náladu a byla na mě zlá. Tak jsem se jí zeptal, jestli se mnou vůbec ještě chce udržovat vztah. A ona řekla, že ne,“ lhal jsem. To by mi Pryč nikdy neřekla. Vlastně jsem se takové situace poměrně děsil. „Pak odešla z bytu, a když přišla, tak mi přinesla květiny a že se omlouvá.“
Ten příběh se nikdy nestal, ale ve skutečnosti jsme se poměrně nedávno s Pryč pohádali. Bylo to poprvé v životě, co se něco takového stalo. Pryč je nádherná žena. Mladá. A štíhlá tak akorát, přesně, jak se mi to líbí. Jednou se vrátila z práce, začala mi klasicky povídat, co se v zaměstnání dělo a u toho klasicky utírala prach, nebo něco uklízela. Jenže během této konverzace sklouzla řeč k jakémusi jejímu kolegovi, který jí řekl, že by si ji chtěl vzít. Tohle mi přesně řekla. Říkala mi, že je se mnou šťastná, ale že jednou přemýšlela nad tím, co by se stalo, pokud by se mnou už nemohla být. Já se ptal, proč vůbec přemýšlí nad něčím takovým. Jestli se mnou jako není šťastná! Ona mi odpověděla, že někdy věci nejsou tak, jak bychom si je přáli, ale že se mnou bude, dokud to jenom půjde. Pak si pamatuju naprosto přesně, že mě pohladila a udělala mi čaj. Přesně takový, jaký uměla jen ona. A potom se mi udělalo lépe, protože jsem zjistil, že se mnou zůstat chce a že je to stále moje krásná žena.
Ze vzpomínání mě vyrušil Vácal.
„Mělo to na váš vztah nějaký větší dopad?“
„Často jsem jí to připomínal,“ záměrně jsem lhal, abych zjistil, že o sérum pravdy opravdu nejde. Vypadá to totiž, že ne, protože se mi lže nebývale dobře.
„Co ona na to?“
„Prý to řekla ve slabé chvíli, když myslela na jiné,“ řekl jsem. Pryč by nikdy nemyslela na jiné, byla to jen léčka na Vácala, která mě do věci možná akorát trochu víc zamotala, ale rozhodně jsem lhal, jak když tiskne a další lži jsem si vymýšlel v hlavě.
Vždyť ten čaj určitě neobsahuje sérum pravdy. Jenže objevil se jiný problém – kdo je tedy Vácal, když ne detektiv se sérem pravdy?
Zadíval jsem se na něj upřeným vážným pohledem a detailně zkoumal rysy jeho obličeje. Docela mi připomínaly jednoho učitele ze školy. Ale vzpomněl jsem si na něco mnohem relevantnějšího. Detektiv.
Před nedávnem jsem četl případy podvodných detektivů, kteří své oběti vyslýchali celé týdny, zjistili o nich citlivé informace a poté je za nějakou dobu okradli. A možná taky zabili, to nevím. Ale nedivil bych se tomu. K loupežím používali různých technik. Jedna z nich může být úplně klidně i uspání pomocí prášků.
„Mně dělá veliký problém, pane detektive, to rozpomínání si tady a teď. Kdybych vám mohl ty moje postřehy sepsat a potom je odprezentovat, bylo by to nejlepší. Ani byste nemusel chodit každý den,“ snažil jsem se ho odbýt, protože jsem nutně potřeboval dohledat ty články.
„Já si vás rád poslechnu i tady a teď, víte?“
„Ale já na vás nemám čas. Mám jednu uzávěrku a nutně potřebuju, abyste v sobě měl trochu pokory.“
„Jsem detektiv, nepotřebuju být pokorný, mojí prací je vyšetřit tento případ. Navíc na základě jakéhosi podezření, které není vycucané z prstu. Lidi se většinou neztrácej jen tak,“ mračil se Vácal. Ale já už chtěl, aby odešel.
„Mně jsou vaše podezření ukradené. Já ji nezabil.“
Aspoň doufám.
„To vám můžu a nemusím věřit. Čím méně otázek vám položím, tím déle bude vyšetřování pokračovat.“
„Je mi to jedno. Potřebuju psát. Opusťte můj byt. Hned,“ snažil jsem se být rázný na dominantně komunikujícího detektiva.
„Dobře,“ zvedl se – k mému lehkému překvapení. Při odchodu nepozvedl ani klobouk, ani neprohodil kus zdvořilostní fráze.
Před vchodem do mého bytu, když už jsem zavíral, mi drobně šťouchl do dveří, podíval se na můj zmatený obličej a sykl:
„Sleduju tě.“
A odešel. Nic víc nedodal. Sleduje mě. Ať už to znamená, co chce. Boty mu klapaly po schodech; po několika sekundách dveře od hlavního vchodu hlasitě zaduněly. Bylo to značně neobyčejné rozloučení. Nutně jsem potřeboval najít ty články.
Kromě své záliby ve čtení, psaní a povídání si s Pryč, mám také jinou vášeň. Sbírat papírové noviny. Rád sbírám i dvacet let staré ročníky. Kvůli svým knihám je můj malý byt doslova zaplaven ve stozích novinových listů. A právě v jednom starším čísle jsem kdysi našel článek o podvodných detektivech, kteří předstírají, že jsou detektivy. Ani jsem nemusel dlouho hledat a našel jsem hned několik čísel, které se tomuto tématu věnují a dokonce i jedno, které obsahovalo článek o úspěšném rozprášení tohoto gangu.
2. března 2004

Zatkli podvodné detektivy. Spolupracovali s těmi skutečnými?

Policii se povedlo zatknout podvodné detektivy, kteří zneužívali důvěřivosti lidí a opakovaně se dostávali do cizích bytů, které pak ve vhodné chvíli vykrádali. Oběti přitom omračovali, uspávali, případně zraňovali a pár z nich dokonce poranili i vážně. Podvodníci jsou také podezřelí z několika vražd, které s případem zdánlivě nesouvisí, vyšetřovatelé mají však důkazy, že gang byl na tyto činy napojen. Největší problém však tvoří údajná spolupráce se skutečnými detektivními složkami působícími zejména v soukromých sférách, které si zároveň v minulosti vytvořili praxi u policejního sboru. Pokud by se tato domněnka potvrdila, mohlo by dojít k velkému bezpečnostnímu narušení. Vyšetřovatelé konkrétní informace v tuto chvíli tají.
Ten gang nebyl rozehnán. Minimálně jeden z jejich členů i po letech stále okrádá lidi a teď chce zničit i mě. Další článek.
13. května 2004

Gang podvodných detektivů spolupracoval s policií, škody jsou v desítkách milionů

Úplatky, vraždy, spolupráce s opravdovými policejními složkami. Tak vypadá vyšetřování kauzy podvodných detektivů, kteří působili na území celé republiky. O jejich praktikách jsme informovali v předchozích číslech. Redakci se nyní podařilo nahlédnout do policejních spisů, do kterých je zanesen i případ několika vražd důchodců, kteří v minulosti byli okradeni a neměli žádné potomky. Gang byl natolik násilný, že samotným koronerům dělalo značný problém oběti identifikovat. Pachatelé byli ve velmi blízkém napojení na policii, která jim dávala tipy na vyšetřované případy a také na osamocené důchodce a postižené. Někteří příslušníci se také podíleli na ztěžování policejního vyšetřování, při kterém ničili důkazy a poskytovali utajované informace třetím stranám. Vzhledem k velikosti a dlouhému trvání těchto trestných činů lze už nyní odhadnout, že si pachatelé svým jednáním přišli na sumu peněz v několika desítkách milionů korun. Je také možné, že zabíjeli na objednávku. Mezi obviněnými jsou bývalí falešní detektivové, někteří současní policisté a soukromí detektivové, kteří dávali pachatelům tipy na různé případy. Policie ubezpečuje veřejnost, že gang byl již rozprášen a není tak šance, že by někteří podvodníci byli ještě na svobodě. Je však potřeba se mít na pozoru a výstraha platí zejména pro staré osamocené lidi.
Co když to byl Vácal, kdo zabil Pryč? Zbavil se jí, já se stal osamoceným člověkem a nyní jde po mém majetku. Všechny peníze jsem si schovával do skříně mezi čisté ručníky.
Rozběhl jsem se (ač to v mých pantoflích zase tolik nešlo) do ložnice a rychle překontroloval obsah nenápadné krabičky uložené mezi voňavým prádlem. Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát… Dva, čtyři, šest, osm, deset… Bylo tam všechno. Nic neukradl. Jak se sem tedy dostal?
Klíče na mém nočním stolku byly. Leda by je Vácal ukradl Pryč, přitom, co ji škrtil. Přitom, co ji tak neústupně rdousil – zatímco se ona, ponořena do soustředěných, zlých, škrtičových očí pomalu ukládala do věčného spánku. Smutného a tolik tragického. Pryč je pryč. Začíná se mi motat hlava, ještě, že sedím na posteli.
Pryč je doopravdy pryč a vypadá to, že jediný, kdo ji bude moct zachránit jsem já. Přemýšlím, co jsem dělal včera, jaké indicie jsem k jejímu nalezení získal, když v tom mě to napadne – vždyť já potom, co jsem se šel podívat, jestli někdo nezvoní, nezavřel dveře. Když pak druhý den přišel Vácal, ani nemusel klepat, stačilo jen vejít. Proto byla v místnostech taková zima.
Před spaním jsem přemýšlel nad Vácalem a jeho možném podvodnictví. Nejspíš žádné není. Netroufám si odhadovat. Okraden jsem přece nebyl a uspán taky ne. Možná je to dobrý člověk, co prostě chce vyšetřit zmizení Pryč, dělá proto všechno možné a často jde taky na hranu svých kompetencí. Možná kvůli tomu měl už spoustu problémů. Možná je tohle jeho poslední šance jak nepřijít o odznak. Jestli zase zajde za hranici, z oddělení ho vykopnou. Ne, Vácal určitě není špatnej chlápek. Navíc – dnes přeci měl možnost mě okrást, ale neudělal to.
To by však znamenalo…

Tři

„Nechci tě votravovat, ale musíš s náma,“ budí mě Vácal. Jak se sem…
„Jak jste se se dostal?“
„Já jsem detektiv, dostanu se všude, když to bude potřeba. Chci se tě zeptat na nějaký otázky.“
„Co tu chcete? Jsem slušný člověk a tohle nemám zapotřebí.“
„Vůbec nikam nepůjdu,“ odvětil drze Vácal.
„Toto je určitě na nějaké paragrafy. Nechte mě být konečně!“
„Na stole jsem viděl noviny s článkem o podvodnejch detektivech. Chci tě pozvat k nám na stanici, abys viděl, jak moc podvodnej jsem.“
„Ten článek…“
„Já na tom případu makal. Málem mě zabili. Šli po mně kolegové, se kterými jsem tam začínal. Jen proto, že si chtěli přivydělat nějakou škváru navíc. I přes ty hnusy a svinstva, co se v tý době děly, jsem neustoupil a vždycky chtěl jediný. Vyřešit případ. Ty pochybuješ vo mně?“
„To, co si dovolujete, je přes čáru,“ snažil jsem se být racionální.
Vácal si stojíc v mé ložnici drze zapálil cigaretu.
„Klidně mi tykej. Jak to tak všechno vypadá, budem se potkávat dlouho,“ vyfoukl dým a sedl si na moji postel. Další věc, kterou nesnáším.
„Co to má znamenat? Co jsi to za detektiva?!“
„Vácal – asi víš kdo jsem. I když jak tě tak znám, tak jsem si všiml, že ti tvá paměť moc neslouží. Proto se tě ještě jednou ptám: Co se stalo, když jsi naposled viděl svou ženu?“
„Já už ti neodpovím na nic.“
„Jestli ne, tak tě nechám vyvést na stanici. A věř, že se pak domů jen tak nedostaneš.“
„Nevyhrožuj.“
„Kollere, mně seš ve svý podstatě ukradenej. Je mi ukradenej tvůj podivnej život, jsou mi ukradený tvý knížky, je mi ukradený ten tvůj smradlavej malej byt. Je mi ukradenej celej tvůj pomatenej svět. Jedno mi ale není mi ale není ukradený – tvá žena. Co když už není živá. Co když už nebude. Co když za to můžeš ty. A pokud ne, tak to dokaž. Zatim jen dokazuješ, že bys měl bejt prošetřovanej.“
„Já ti nic dokazovat nechci, ať mě přeřadí na jiného kolegu. Já s tebou vůbec nechci mluvit,“ bránil jsem se zuby nehty, ležíc ve své posteli.
„Ty jsi mi hlavně pořádně neřek ani to, že jsi to neudělal. Tak málo si seš jistej sám sebou. Tak málo seš schopnej posoudit, jestli je tvá žena tvou obětí. Co když je? Co uděláš?“
Popravdě jsem už nad tím přemýšlel. Kým se stanu, pokud se potvrdí, že jsem Pryč opravdu zabil? Stanu se horším člověkem? Proč se tak vlastně necítím? Necítím se hrozně, protože to není hrozný čin – zabít někoho, kdo mě naštval? A pokud jsem ji nezabil, dělá to ze mě lepšího člověka? Považuju Vácala za daleko horšího člověka. Možná je větší psychopat než já.
Začala se mi motat hlava. Nechtěl jsem mu vůbec na nic odpovídat – ani na jednu otázku, ani na jednu věc, ale detektiv dokouřil polovinu cigarety, otevřel okno, vyhodil z něj nedopalek a hned na to si zapálil další, takže nevypadal, že by jen tak odešel.
„Odpověz mi. Dokaž mi pro jednou taky to, že seš opravdu chlap. Nechceš abych tě otravoval? Seš slušnej člověk? Postav se za svůj názor. Jestli jsi ji nezabil, tak není nic lehčího.“
„Já ji nezabil,“ zamumlal jsem co nejtišším hlasem, jako bych nevěděl, že přijde výzva k zopakování této odpovědi.
„Co jsi to řek’?“
„Proč bych ti to měl opakovat. Copak tys mi ukázal pravý odznak?“
„Pche,“ odfrkl si Vácal pohrdavým tónem. Sáhl do vnitřní kapsy svého kabátu a vytáhl legitimaci spolu s odznakem policie. Měl i číslo. Stejně si ho nezapamatuju. Byl to naprosto věrohodný průkaz a paradoxně tohle mě naštvalo nejvíc. Ta nemožnost se nějak ohradit. On je tu ten, kdo vyšetřuje, je to reálný detektiv, já jsem ten podezřelý a on mi bude diktovat a dělat problémy. Vácal se na mě upřeně díval, zatímco jsem si prohlížel jeho dokumenty. Toto kolo vyhrál a moc dobře si to uvědomuje.
„Tak co po mně chceš vědět…“ zabručel jsem rezignovaně. „Nemůžu se přiznat, já to prostě nevím, co se stalo. Jestli jsem jí zabil,“ přiznal jsem.
„A chceš to vůbec vědět, nebo ne?
Dobrá otázka. Když se to nedozvím, tak navždy budu žít v pocitech, že jsem možná někoho zabil. A pokud jsem ji doopravdy zabil, tak… tak nevím. Půjdu sedět. Musej se tam tahat činky, mít spoustu kámošů a za cigarety si kupovat další. Kamarády i činky. To by se mi nelíbilo.
„Chci.“
„A proč?“ zapálil si Vácal další cigaretu a přihmouřil oči. Mračil se na mě.
„Chci vědět, kdo vlastně jsem,“ odpověděl jsem z podpřikrývky a polkl na prázdno. Vlastně jsem nečekal, co přijde a tohle byla ta nejupřímnější odpověď na jakoukoli jeho otázku.
„Opravdu to chceš vědět?“
„Samozřejmě, jinak bych to neříkal,“ říkám napjatě.
„Věř mi, že nechceš,“ ušklíbl se Vácal.
„Chci, vždyť sám se potřebuju dovědět, jestli jsem vrah nebo ne.“
„Kvůli čemu, protože kdybys jím náhodou nebyl, tak to můžeš rychle změnit? Co když zmizení manželky bylo jen výsledkem toho, že se dlouhodobě nedokážeš kontrolovat?“
Nechtěl jsem nic měnit. Neměl jsem touhu nikoho zabíjet. Alespoň ne teď, ale rozhodně nemám ani pocit, že bych měl potřebu někoho zardousit i jindy, a pak na to zapomenout. K čemu by to pak bylo? Navíc bych ani nebyl ukojen a musel bych vraždit zas. To by žádný vrah přece nedělal, pokud by si svůj čin nepamatoval.
„Nechci zabíjet. Vraždění je hrozné.“
„Myslíš, že umřela? Že ji někdo zabil?“
„To snad ne, proboha.“
„Tak co se s ní podle tebe stalo?“
„Někam odešla, já doopravdy nevím…“
„Proč po ní pátráme?“
„Protože je pryč.“
„Znáš někoho jinýho, kdo by ji ještě nenáviděl, tak silně jako ty?“
Ne, já ji miloval.
„Já ji miloval.“
„Proč by se teda neozvala, pokud by byla živá?“
„Existuje hromada důvodů.“
„Jaký třeba? Řekni mi…“
„Jak už jsem řekl, nepamatuju si, co se stalo. A protože si to nepamatuju, nemůžu vědět, to bylo důvodem toho, se už nikdy nevidět. Mohli jsme se pohádat, něco si udělat, nemusela nikdy přijít domů…“
„Myslíš, že ji ještě někdy uvidíš?“
„Záleželo by na důvodech, jestli bych já vůbec chtěl. Abychom se viděli.“
„Já ti seru na nějaký důvody. Já už v tebe, Kollere, vlastně nemůžu mít vůbec žádnou víru. Ona se tak dlouho neozvala, protože nedýchá. Někdo ji zabil. A zabil jsi ji ty, Kollere. Vím to. Vím to moc dobře a chceš vědět, jak to, že to tak spolehlivě vím? Protože jí říkáš Pryč, Kollere. Říkáš jí Pryč, nemůžeš jí přijít na jméno a je pro tebe navždy pryč. Tohle říkají jen vrazi. Seš si moc dobře jistej, že už ji nikdy v životě neuvidíš.“
Co to sakra povídá? Jak ví?
„Okamžitě vypadni, ať si, kdo jsi. Jdi z mýho domova nebo zavolám policii.“
„Žádná policie nepřijede. Přemýšlej nad tím, cos udělal. Pak se můžeme rovnocenně bavit. Dám všechno do toho, aby úchyláci jako ty skončili zavření.“
Měl jsem v sobě zlost a pocit obrovské bezmoci. Nechtěl jsem to takto nechat, ale absolutně jsem netušil, co v takové situaci dělat. Celý jsem zrudl. Začalo mi bušit srdce a připadal jsem si jak na horské dráze, která se navíc celá točí. Vácal za sebou zabouchl dveře, ani jsem mu nestačil vynadat. Jsem hrozně unavený, musím spát.

Dva

V noci jsem se probral s pocitem žízně a taky intenzivním pocitem tísně. Vzpomínal jsem na Pryč. Na to, jak by mi určitě vodu přinesla a ještě by se u toho usmívala.
Pak se mi ale, sedíce na okraji postele, zamotala hlava, protože jsem si náhle vzpomněl na to, jak jsem ji tenkrát viděl naposled. Že to vlastně bylo možná trochu jinak. Že v tom nejsem zase tak nevinně. Vzpomínám si, jak ji držím za ruku. Je naštvaná. Něco není v pořádku. Vidím její rozhněvaný výraz. Něco mi vyčítá. Dělá, jako by nade mnou měla mít moc!
Vidím, jak se po ní sápám.
Nechci s ní nic mít, chci jí jen ublížit. Proč taky ne…
Kde se ve mně bere tolik hnusu? Bývá vždycky hrozně milá, co je tohle za divnou odměnu?
Začínám ji mlátit. Pěstmi, jakoby vůbec nešlo o ženu mého života. Co mi asi udělala, že jsem tak brutální? Nikdy bych neřekl, že je ve mně tolik síly. Tolik zloby.
Křičí.
Brečí.
Chce se mi vysmeknout a asi utéct a už se prostě nikdy nevrátit – být Pryč i bez mého přičinění, ale já ji jednou rukou pevně držím a druhou rukou rázně tluču do hlavy. Tluču ji bez rozmyslu tak silně, že možná ani neslyší moje nadávky.
Co mi udělala?
Občas chodím do kostela, posílám peníze dětským domovům a žen si mimořádně vážím. Zašel jsem tak daleko, jen proto, abych ze své vlastní manželky udělal Pryč? Abych ji překřtil k obrazu svému? Je Pryč alternativní varianta mé ženy, se kterou jsem raději? S bezvládným zmláceným tělem a duší, která je Pryč?
Skláním se nad ní. Je v bezvědomí, bezvládně ležící na nepohodlné pohovce. Bříškem ukazováku přejíždím přes její čelo, nos a rty. Hladká kůže je celá od krve. Nikdy bych nevěřil, že toto dokážou moje pěsti. Studené ruce pomalu přikládám na její krk, který nejdříve zjemna promnu. Začínám ji škrtit. Mačkám krk, jako by to byla houževnatá plastelína, z které ne a ne vytvarovat ideální tvar. I přes bolest a zranění, kterými si musela projít, Pryč vyděšeně otevírá oči.
Mačkám krk, že už to asi více nejde. Cukání – dlouhé a prosebné cukání, zrádný a tolik řezavý pohled do očí, které jsem tak miloval… a pak klid. Leží na pohovce, jako když jednou po práci přišla celá zmožená a zeptala se, jestli si může zdřímnout tam. Samozřejmě že můžeš, řekl jsem tehdy. Nyní už neoddechuje jako tehdy, její tělesná schránka postrádá srdeční tep a hladká kůže začíná blednout.
Bezvládné tělo táhnu přes celou chodbu, několik pater až dolů do sklepa. Odemykám sklepní buňku, ukládám tělo na špinavou podlahu, uzamykám dveře, odcházím.
Přesně tady je Pryč, Vácale. A já jsem vrah. Měl jsi pravdu. Co teď mám dělat?
Sedím na posteli a hluboce vzlykám. Jak se může člověk jen tak nechtíc stát odporným vrahem? Vrahem vlastní ženy? Oddané, milující, vtipy povídající. Krásné. A hlavně nevinné. Vzpomínka se objevila tak nenadále, že mi došlo, že tam manželčino bezvládné tělo stále musí ležet. A já s ním musím něco udělat, než na to Vácal přijde a zatkne mě. Nebo hůř. Pošle za Pryč. Zabije. Odčiní ten hnus ve mně.
Přemýšlel jsem, co teď. Krutá vzpomínka mi naprosto paralyzovala mozek. Mísily se ve mně pocity zadostiučinění, ale také neuvěřitelného zklamání sám ze sebe – člověk přece nemůže být moc normální, když zabije jiného člověka, případně nad vraždou vůbec přemýšlí. V kostele nám vždycky farář říkal, že můžeme všechno, někdy i dokonce porušit některé přikázání z desatera, ale nikdy nesmíme zabít. Zklamal jsem tedy nejen sebe, Pryč, z které jsem Pryč nakonec udělal já sám, ale také toho faráře, který mi už několikrát pomohl. Seděl jsem na okraji té rozvrzané postele a hledal odhodlání se zvednout a zamířit dolů do sklepa.
Což je také zvláštní věc. Výtah tu není a musel bych jít po schodech. Z těch mi ale bývá nevolno a někdy se musím opravdu hodně odhodlávat, abych se vůbec dostal dolů. I proto tak nemám rád cesty z mého bytu.
Otevírám dveře. Čekal jsem tam stojícího Vácala, ale na chodbě nikdo nebyl. Všude naprosté ticho. Omšelý vzor dlažby na podlaze se mi trochu motal a proto jsem se snažil sestupovat ze schodů opatrně. Sejít čtyři patra trvalo celou věčnost, ale najednou jsem v přízemí. Nestál jsem tu už hodně dlouho – proč taky. Pryč všechno důležité zařídila.
Z potemnělého sklepa jsem neměl dobrý pocit.
„Co s ní udělám…“ tiše jsem zabručel do prázdného prostoru.
Budu jí muset vzít zpátky do bytu.
A třeba jsem jí nezabil, jenom omráčil. Bude živá a udělá mi oběd. Hlad už mám celkem velký. Povečeříme spolu, ona mi bude u stolu povídat co zažila v práci, kolik kolegyň po ní něco chtělo, jaká byla cesta autobusem, budeme se smát, zahrajeme si karty… Asi se zpočátku bude trochu zlobit, ale potom zase začne překypovat láskou. A konečně mi připomene své jméno. Už nebude Pryč. Představoval jsem si, co si asi myslí, zatímco v tom sklepě čeká. Živá. Určitě živá. Určitě jsem ji nezabil. Nedokázal bych to. Byla to nehoda.
Pomalu pokračuju potemnělou chodbou. Detektory pohybu zaznamenaly, že se někdo blíží a celá chodba se ponořila do chladného žlutozeleného světla. Obrovské trubky hlasitě rezonovaly nad hlavou. Těžko říct, co jimi proudí, když to dělá takový hluk.
Pomalu jsem se přibližoval ke sklepní kóji č. 19 s nápisem Koller. Špinavé rezavé dveře jsem poznal už zdálky, sklep jsem ale vůbec nepoužíval. Bylo to hodně dávno, když jsem tam schoval zahradní pilu na další sezónu.
V ruce držím dva klíče: Jeden je od dveří do mého bytu a druhý od tohoto sklepa. Klíč od vchodových dveří do domu si půjčila Pryč, prý že udělá kopii, ale pak na to zapomněla a řekla, že by se neměla jak dostávat domů a že si ho ještě nějakou dobu nechá.
Odemykám dveře. Sahám za kliku, dveře jsou tak zrezivělé, že nejdou otevřít. Zabírám.
Dveře povolují.
Vidím rychlý pohyb ve tmě na podlaze. Potkan. Utíká ze dveří, chodbou a štěrbinou ve stěně do jiné sklepní kóje. Sahám po vypínači, ale byť se snažím mačkání opakovat sebevíc, žárovka na tento povel nereaguje. I na tuhle situaci jsem se připravil a z kapsy pohotově vytahuji malou svítilnu a zkouším posvítit na interiér své kóje. Pila tu je, vypadá také značně zrezivěle. Svítím do druhého rohu a vidím jakýsi stojan – připomíná mi doby, kdy jsem ještě hrál na klávesy. Zkouším takto prosvítit každý kout tohoto sklepa… a Pryč nikde.
Vcházím, teď už s trochu větším klidem dovnitř kóje a zkouším prosvítit každý roh místnosti, ale po vládném, ani bezvládném těle ani památka. Kde může jenom…
„Není tu, co?“ ozve se mně dobře známý hlas.
Vácal.
„Haha, není divu,“ zasmál se. „Taky v týhle kóji nikdo nebyl už takovejch pět let. Ani Pryč.“
„Co po mně furt chceš?!“ křikl jsem na něj.
„Nic. Jen si s tebou hraju. Celou tu dobu je to jen jedna velká hra, kde pravidla,“ napřímil ukazováček, „určuju…“ ukázal ho na sebe.
„Vrať mi moji manželku, prosím. Dobře ti zaplatím, kolik budeš chtít. Moc toho nemám, ale přepíšu na tebe byt, vydám ti jakoukoli knihu, jen prosím tě, vrať mi moji ženu. Bez ní jsem nic.“
„Kollere, Kollere… myslel jsem, že jsi o něco chytřejší,“ kroutil hlavou. „Copak jste s tou tvojí ženou spolu někdy něco měli? Někdy se líbali? Jak to může být tvoje manželka? Sáhl sis na ní vůbec někdy?“
Nechápavě jsem kroutil hlavou.
„Nechápeš? Rád ti to vysvětlím. Ta žena není tvá nic a už nikdy nevrátí!“ křičel Vácal.
Takhle rozzuřeného jsem ho nikdy neviděl.
„Nebo jak jsi mi povídal, že jste šli na rande na pouť za město. Chceš slyšet pravdu? Ta tvá ,pouť za městem’ je zavřená už přes pět let. Co mi na tohle řekneš? No, jen mi odpověz na moje otázky!“ křičel na mě a najednou mě začal tisknout k vlhké sklepní stěně. Chytil mě pod krkem.
„Víš Kollere, prozradím ti jedno přesladký tajemství. Já nejsem detektiv. A teď mi řekni ty jednu věc: Co s tím hodláš dělat?“
„Dej mi pokoj! Kdo vůbec jsi?!“ sýpal jsem, zatímco mi docházel kyslík.
„Ptáš se, kdo já jsem? A kdo jsi ty? Dokážeš na to odpovědět, Kollere? Kdo jsi? A kdo byla vůbec ta žena, ještě než jsi ji začínal nazývat Pryč?“
„Moje manželka!“
„Tvoje co? Copak jste spolu někdy něco měli? Jak to může být tvoje manželka? Není tvá NIC a už se nikdy nevrátí!“
Začal jsem křičet o pomoc.
Vácal mě rychle pustil a utekl ze sklepní kóje pryč.
Zabil ji a já s tím nemůžu udělat vůbec nic.

Jedna

V noci jsem absolutně nespal. Přemýšlel jsem nad tím, že mi Vácal zabil manželku, já s tím neudělám absolutně nic a ještě mě nejspíš zavřou. Asi to na mě narafičil, aby mě potom mohl okrást. Spisovatel je snadná kořist. Majetná, asociální… ideální oběť.
Přemýšlel jsem, co udělám, když ani nemám klíče od vchodu do domu, abych se dostal zpátky. Navíc kam bych šel? Policie v tom jede s Vácalem. Jedou v tom všichni a tváří se jako hrdinové.
V tom uslyším ohromný hluk. Jakoby se něco rozbilo. Zvedám se z postele, když do místnosti přijde Vácal. Má kruhy pod očima a tváří se rozzuřeně.
Nic neříká.
„Zavolám policii,“ zkouším to na něj.
„Zavolej si koho chceš. Nic nepomůže. Mě nikdy nevyženeš.“
„Můžeme se nějak dohodnout…“ snažím se zaujmout jinou strategii.
„Nemám zájem s tebou uzavírat nějaké dohody. Tvou ženu jsem zabil a teď přemýšlím, jak naložit s důkazem. Tím důkazem jsi ty.“
„Proč jsi ji zabil?!“ vzlykal jsem.
„Protože dělala problémy. Dokázala… tě ochránit. Ale teď jsi přede mnou bezbranný.“
„Kdo je to Pryč?!“ křičel jsem.
„Uškrtil jsem ji, pak jsem její tělo hodil do řeky a skončil jsem tím, že jsem napsal dopis. Dopis, který je podepsán jako Koller. A tam se omlouvám za všechny ty zvěrstva, které se s jejím tělem po smrti staly.“
„A co s tím dopisem chceš dělat?“
„Nic. Asi ho prostě ukážeme u soudu, tebe zavřou na doživotí a my schramstneme všechen tvůj majetek.“
„To přece nejde!“
„Všechno jde. Dělej si co chceš, stejně tě dostaneme.“
Vácal mi nadával a dokazoval mi, že za všechno můžu já, že bych se měl zamyslet, kdo v tom celém vůbec jede.
„Nenapadla tě někdy i ta varianta, že je Pryč pouhým komplicem? Který si tě vzal jen, aby tě mohl zničit?“
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že bych ho neměl vůbec poslouchat.
„No, že patří k nám. A byla na tebe nastrčená, získat si důvěru, brát tvoje peníze… a pak tě zničit.“
Nechtěl jsem to ani trochu slyšet… ale.
Smysl by to možná dávalo.
Co všechny ty „noční směny“. Nejspíš jako zlodějka loupila v benzínových pumpách, okrádala lidi na ulici. A třeba to měla rozehráno na více takových obětí.
Ale ne, ne, nevěřím tomu, to by mi neudělala. Mozkem mi probíjela zuřivost, smutek, deprese, pohrdání, zlost a také racionalita i rychlé soudy nad Pryč. Ale nevěřím jim.
A přemýšlím, kde jsem nechal svůj lovecký nůž, který jsem si před časem koupil na pouti. Je sice z poutě, ale hodně ostrý. Musí být v šuplíku. A já se musím postavit tomu zmetkovi. Už to nešlo poslouchat.
„Vácale, tys ji zabil. Nevěřím ti ani slovo!“
Rychle jsem otevřel šuplík od psacího stolu, v něm našel svůj zavírací nůž a ukázal jsem, aby bylo jasné, že se má bát.
„Co jako? Toho se mám bát? Asi se chystáte udělat to, co vaší nebohé ženě, Kollere,“ snažil se mě zlomit. „Tohle hned nahlásím na stanici,“ křičel afektovaně.
Teď nebo nikdy.
Nadechl jsem se, rozběhl se za ním, nůž otevřený. Musí to být do břicha a několikrát, tak jak jsem vždycky psal ve svých knihách.
Ostrý hrot mé nebezpečné hračky se setkal Vácalovým oděvem, který velmi jednoduše prořízl, stejně jako následnou kožní tkáň. A ne jednou. Bodal jsem tak, abych měl pokoj a konečně plnohodnotně pomstil manželčinu smrt. Všude byla krev.
A mně se setmělo před očima. Udělalo se mi hrozně špatně. V tu chvíli slyším šramocení dveří. Někdo je otevřel.
Padám k zemi, sám a v obrovské kaluži krve.
„Ty jsi Pryč?!“
„Už nejsem pryč! Už jsem u tebe! Haló, mám tu pacienta, přišel o mnoho krve. Bojím se, že to nezvládne. Ano, čtrnáct dní nebral svoje léky na schizofrenii. Od třetího února není pod kontrolou. Ublížil si doma ve svém bytě, muselo se to stát teď. Já? Já jsem jeho ošetřovatelka. Vzala jsem si dva týdny dovolenou. Taky nevím, proč nikdo nepřijel, sakra! Přijeďte hned, je to vážné!“
„Už nejsem Pryč,“ křičela Pryč. Proč by nebyla Pryč? Fakt to na mě celou dobu takhle hrála? Už se mnou nechce být? Chce zase utéct? Tentokrát už ne. Tentokrát totiž, mršce, uteču já.
Na stole pak nalezla šokovaná ošetřovatelka vedle kalendáře, který ukazoval 17.2. také sešit, jenž byl celý popsaný různými nápisy „Ona je Pryč“. Na poslední stránce tohoto sešitu je pak precizně, leč lehce roztřeseně napsáno: „Tento příběh je věnován krásce v mlze.“